« Úvod | Vašíček s Irglem pomoh... »

Po předčasném ukončení kariéry je z Jana Vopata skaut, jednou se možná vrátí k trénování

V 90. letech patřil k našim nejlepším obráncům. Výborný bruslař s tvrdou střelou, který se nebál osobních soubojů. Tak si fanoušci pamatovali Jana Vopata mladšího. Litvínovský odchovanec měl skvělý start do světa velkého hokeje. Zazářil na mistrovství světa dvacetiletých 1993, rok poté už hrál na olympiádě v Lillehammeru a posléze na šampionátu dospělých 1995 ve Švédsku. Progresivní bek se následně vydal do NHL, nicméně kariéru musel ukončit předčasně vzhledem ze zdravotních důvodů. "Z ničeho nic se u mě projevila alergická reakce na pot, snažil jsem se s tím bojovat, ale bohužel neúspěšně. Bylo to pro mě těžké období," přiznává.

Už je to osm let, kdy jeden z nejlepších litvínovských zadákůl odešel z vrcholového hokeje. S příchodem nového milénia uzavřel Vopat angažmá za Atlantikem, kde válel za Los Angeles a Nashville. Dohodl se na spolupráci s finskou Hämeenlinnou, nicméně zradilo ho zdraví. "Jakmile jsem na sebe navlékl výstroj a tělo nedýchalo, dělala se mi alergická reakce takovým způsobem, že jsem s tím prostě nemohl hrát," popisuje.

Vopat navštívil vyhlášené odborníky, zkoušel se s nemocí prát. Nakonec však musel milovaného sportu zanechat. Alespoň na té nejvyšší úrovni. "V současnosti chodím na led s litvínovskou starou gardou a problémy mám pořád stejné. Jednou týdně bruslím ve výstroji, pak se z toho několik dní dávám dohromady. Je zajímavé, že kdy hraju tenis nebo fotbal, je to v pohodě. V trenýrkách a tričku tělo dýchá," vypráví.

V běžném životě ho zdravotní hendikepn neomezuje. Vopat po ukončení kariéry zůstal u hokeje. "Prožil jsem těžké období. Když hokeje musíte nechat v sedmadvaceti, je jasné, že to mrzí. Byl jsem na vrcholu, jinak se cítil skvěle...Ale čas všechno odvál, mám práci, která mě baví. takže si nestěžuju," říká sympatický chlapík, kterého fanoušci mohou potkat na stadionech celé republiky.

Působí totiž jako skaut St. Louis. "Šest let jsem dělal pro Los Angeles, teď jsem druhým rokem u Blues. Je to zajímavá práce. Člověk sice hodně cestuje, ale to mi nevadí. Zůstal jsem u hokeje, jsem pořád v obraze. Náplní mé činnosti je sledování hráčů, kteří půjdou do draftu. Ale i ostatních. Na starosti mám celou Evropu, pozoruji talenty u nás, na Slovensku, v Rusku, Švédsku, Finsku. Všude," konstatuje.

Velmi dobře vnímá situaci v českém mládežnickém hokeji, která poslední dobou není ideální. "Zúžil se výběr hráčů, což je vidět třeba v litvínovské základně. Za mých časů tam bylo 80 kluků, kteří chtěli hrát hokej. Teď se dá vybrat s obtížemi jedno mužstvo. Český hokej je z hlediska talentů v útlumu. Vidět je to bohužel i na výsledcích reprezentačních týmů. Třeba u osmnáctky. Loni sestoupila, medaili měl naposledy ročník 1988."

Když Jan Vopat sám hrával za juniorské výběry, panoval opačný pohled. Dnes se radujeme, pokud mládežníci přivezou medaili. V 90. letech to bylo samozřejmostí a naopak zazněla velká kritika, jestliže výběr skončil pod stupni vítězů. Litvínovský zadák přispěl k úspěchům našeho hokeje na několika turnajích, třeba na dvacítkách 1993 ve švédském Gävle nasázel v sedmi zápasech šest gólů a přidal čtyři asistence. Na beka úžasná bilance!

Nebylo divu, že se záhy posunul do elitního výběru. Ivan Hlinka o přednostech Vopata dobře věděl. "Nedokážu vybrat jednu akci nebo turnaj, na který bych vzpomínal nejraději. Spíš se mi vybaví přechody z jednotlivých kategorií. Z mladšího do dorostu do staršího, pak litvínovské áčko, reprezentace. Nakonec NHL. Samozřejmě si vážím toho, že jsem mohl být na olym,piádě nebo na mistrovství světa," připomíná.

Současní malí kluci sní o zámořské lize, ovšem v případě Vopata nebyla NHL zpočátku tím hlavním. "Vyrůstali jsme za komunismu, já se vždycky chtěl hlavně dostat do litvínovského áčka. Postupem času se představy měnily, povedlo se mi hrát za nároďák. A když přišea šance jít do NHL, pochopitelně jsem neváhal," líčí obránce, který ve slavné soutěží za Atlantikem stihl 126 zápasů, v nichž nasbíral 31 bod.

Z hlediska výsledků a mezistátních startů překonal Jan svého tatínka, který před lety dlouhá léta válel v defenzivě Litvínova. "Táta mě k hokeji přivedl, je to náš rodinný sport. Pořád se o něm hodně bavíme. Začneme třeba o běžných věcech a stejně skončíme u hokejových témat," směje se. Když do debaty zasáhne ještě Janův mladší bratr Roman, nic jiného než hokej ani k probírání být nemůže. "Někdy mi to přijde až jako úchylka, ale hokej prostě máme v krvi," dodává.

Roman Vopat se také prosadil do NHL, zahrál si za českou reprezentaci, okusil extraligu. Poslední dobou se trošku ztratil z očí. "Brácha hrál ve švédském Leksandu a teď bude v dánském Aalborgu. Není typem hráče, který by dělal spoustu bodů. Jeho přínos pro tým je jinde. Má hodně za sebou," oceňuje schopnosti sourozence, s nímž se v jednom týmu naposledy sešel v letech 1996-98, během angažmá v Los Angeles.

Jan Vopat mladší se už sice vrcholovému hokeji nevěnuje, ale časem by mohl mít zdatné nástupce. Klan Vopatů a litvínovských patriotů pokračuje. "Mám dva syny. Jednomu je devět let, druhému čtyři. Starší hraje za devátou třídu a také malý k hokeji směřuje. Je to přirozené, sportu jsme se věnovali všichni, kluci nebudou výjimkou," říká pyšný tatínek.

Současný skaut St. Louis nevylučuje, že se časem vrátí k trenéřině. Vopat si ji už zkusil. "V Litvínově jsem dělal s mladými, na čas jsem byl také u áčka s Josefem Beránkem. Je možné, že zase budu trénovat. Teď nevím. Práce skauta mě baví, ovšem časem se na střídačku zase mohu postavit. Záleží na okolnostech," doplňuje závěrem bývalý obránce, jenž má na kontě 47 reprezentačních utkání.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se